Objednat knihu

Slovanská epopej

Chci být informován o novinkách

Zajímavosti

Inspirace z lodi

Velkolepý cyklus dvaceti pláten, na němž Mucha pracoval téměř dvacet let, měl svůj vývoj ještě před prvním tahem štětcem. Myšlenku na monumentální dílo, které věnuje svému národu, rozvíjel od roku 1900, ale teprve na jedné z cest do Ameriky v roce 1906 (aby získal prostředky na splnění svého snu) ho napadlo, jak přesně to bude vypadat. Loď kombinovala parní stroj a plachty. A právě při pohledu na ohromná plátna plachet se rozhodl, že svůj cyklus vymaluje právě na tuto látku. Díky tomu mohou mít obrazy Slovanské epopeje tak monumentální rozměry (ty největší mají 610 x 810 cm).

Inspirativní Zbiroh

Zámek ve Zbirohu poskytl plátnům i malířovi dostatek prostoru a se stal bydlištěm Muchovy rodiny na téměř dvacet let. Mucha pracoval někdy celé dny až do noci v ateliéru, který vytvořil z velkého sálu, kde však bylo v zimních měsících tak chladno, že mohl na obrazech stěží pracovat. Jiří Mucha vzpomíná, jak jako chlapec chodil za otcem do ateliéru, aby mu oznámil, že je připraven oběd. „… vstupoval jsem do obrovského sálu s podivným pocitem tajemného vzrušení. Vlevo na mne shlížela nadživotní modravá postava s kruhem ve zdvižené pravici – symbol jednoty v popředí cyrilometodějského obrazu – vpravo mne pozorovala Manka, nad kterou se vznášel Svantovít a Thorovi vlci.“ Manka byla vychovatelka Muchových dětí, která pózovala (jako všichni Muchovi blízcí) pro mnoho postav. Ze zbirožských obyvatel si například vybral Mucha pro Jiřího z Poděbrad podobu učitele Kreisingera. Pro přesnou představu postoje Jana Husa uprostřed kázání použil fotografii sebe sama. Se zbirožskými obyvateli navázal Mucha blízké vztahy a v letech 1923–1924 jim navrhl zdejší sokolovnu.

Zbiroh a jeho okolí poskytl malíři klid, zázemí a inspiraci k soustředěné práci, přesto aby skutečně prožil atmosféru některých míst, musel odjet. Navštívil Rusko a ze série fotografií Chrámu Vasilije Blaženého vznikl podklad pro scénu Zrušení nevolnictví na Rusi (1914). Pobýval také s pravoslavnými mnichy na posvátné hoře Athos. Velikonoce 1924 v tamějším klášteře Chilandar byly pro něj nezapomenutelným zážitkem. Interiér a nálada kostela na plátně Mont Athos (1926) je jedním z nejpůsobivějších obrazů.

Poslední plátna Epopeje maloval Mucha v Praze, a to ve svém ateliéru v paláci České banky (Král český Přemysl Otakar II.) a také v bývalé exhortní síni ve škole U studánky v pražských Holešovicích (Mont Athos, Apotheosa dějin Slovanstva, Přísaha omladiny pod slovanskou lípou).

Doma není nikdo prorokem

Alfons Mucha se po čtvrtstoletí života mimo svou vlast vrátil a toužil využít všechny své zkušenosti a svůj um, který měl dosud takový úspěch ve světě, použít na práci pro národ. Jeho záměr někteří kritici odsuzovali, ještě než začal s prací na Epopeji. Idea byla prý zastaralá, vyčpělá, nehodící se…. (Miloš Jiránek) Epopej byla veřejností obdivována, mnohými umělci i politiky však označována za falešnou mytologii a omyl, byla „opravdovým trojským koněm“ (Josef Čapek) a „vnuceným darem“ (Štěpán Jež). Nejvíce kontroverzí vzbuzoval Muchův smělý požadavek zřídit pro Slovanskou epopej důstojný výstavní prostor v době, kdy stálé prostory neměla ještě ani Národní galerie.

V době, kdy Slovanská epopej vznikala a krátce po jejím dokončení, nikdo v Čechách veřejně nedocenil Muchovu osobitost, mnohovýznamovost děl, symboliku a jeho zapálení a oddanost národu, s nímž po tak dlouhou dobu nežil. Ve 20. letech, když byla některá plátna hotova, už cestovala do Spojených států amerických, kde se na ně přišlo podívat přes 600 tisíc návštěvníků. Epopej byla označována za jedno z největších děl nástěnné malby od 16. století. Za movitou kulturní památku byla Slovanská epopej prohlášena až v roce 2010.

Ačkoliv se mnohé za téměř uplynulých 100 let od jejího prvního vystavení změnilo a nyní je Slovanská epopej vnímána spíše jako monumentální dílo, někteří lidé z veřejné sféry (Jiří X Doležal či Václav Klaus) považují cyklus 20 Muchových velkoformátových obrazů věnovaných klíčovým momentům z dějin Slovanstva stále za cosi nehodnotného.

Mezitím na výstavu v Tokiu v roce 2017 přišlo přes 650 tisíc obdivovatelů, a výstava se tak stala třetí nejnavštěvovanější výstavou roku.